Je pěkný teplý únorový den a já po poledni mířím na letiště v Praze. Scházíme se tu jenom tři, z naší sedmičlenné skupiny se totiž každý dopravuje do finského Rovaniemi jinak. Já, Míša a Libor vyrážíme v pátek odpoledne, večer dorazíme do Helsinek a přespíme v hostelu.


Ráno vyrážíme na nádraží v Helsinkách, kde nastupujeme na osmihodinovou cestu vlakem na sever do Rovaniemi. Ve vlaku se k nám připojí další část výpravy, Verča a průvodce Dany. Bohužel nesedíme všichni u sebe, seznamujeme se tedy v jídelním voze u kafe (pivo je moc drahé). Po páté hodině odpolední vystupujeme v Rovaniemi a seznamujeme se s poslední částí výpravy, Standou a Pavlem, kteří už převzali auto s našimi věcmi a výbavou od předchozí skupiny. Z nádraží vyrážíme nejprve na benzínku, a teprve potom do alkoshopu. Pořadí se ukazuje jako nevhodně zvolené, alkoshop zavřel před pár minutami. Míříme tedy do supermarketu, kde si zkušenější kupují pivo, méně zkušení víno s obsahem alkoholu 5 % (velká laskomina). Cesta dál na sever nám tak příjemně uběhne, kolem půlnoci jsme u jezera Inari. Je -18 °C, hustě sněží a my stavíme cirkusový stan na parkovišti. Ještě chvíli venku klábosíme a brzy se ukládáme ke spánku.

Ráno vaříme první snídani, seznamujeme se s vybavením. Balíme do mrtvol na saních věci na první část výletu – přechod přes jezero Inari. Obouváme se do lyží a sněžnic. Stometrový kopeček od parkoviště k hladině jezera se ukáže být prvním prověřením našich lyžařských schopností a ukázkou, jak zrádné jsou saně na provázku. Teď už začínáme ukrajovat první kilometry přes jezero, přes led a přes časté ostrůvky a výběžky. Stavíme párkrát na svačinu a čaj. Z dálky vidíme ne ledě první soby. Navečer po asi 20 km chůze přes jezero vylézáme k našemu prvnímu srubu, je luxusní s kamny a krbem, akorát na záchod je na lyžích dlouhá cesta. Kamna táhnou krásně. Pro trochu té romantiky muži zatápí i v krbu, načež potom hodinu větráme, někteří z nás se stěhují ze srubu ven na čerstvý vzduch. Vaříme první z opulentních večeří, čočku s cibulí a asi 1 kg masa. Po večeři trocha té kultury a vzdělání v podobě hádanky o trpaslících. Ani vynikající Verči meruňkovice nám s řešením hádanky nepomůže, tak se pomalu chystáme spát.

Vstáváme brzy, máme před sebou dlouhou cestu, 29 km přes jezero, dnes teprve máme poznat, jak chůze po zamrzlé hladině jezera neubíhá. Je něco málo pod nulou, sněží a fouká. Zakuklení v kapucích a brýlích vyrážíme. Všude kolem jenom nekonečná bílá pláň, šlapeme tedy každý ponořený ve svých myšlenkách. Přemýšlíme o trpaslících a cesta ubíhá. Až asi do 12. kilometru, kdy se začínáme nepěkně bořit do hluboké mokré břečky pod sněhem. I v Laponsku je někdy teplo a led pod sněhem taje. Průvodci sice tvrdí, že propadnout se nemůžeme, ale ani tak není pocit proboření se do mokré břečky nic příjemného, když jsou břehy kilometry daleko. Nemluvě o tom, že lyže s namrzlou vrstvou ledu moc nejedou. Po několika pokusech mokrá místa přejít a obejít to vzdáváme a vracíme se stejnou cestou. Neúspěšný pokus o překonání jezera nám trochu kompenzuje počasí, kocháme se zapadajícím sluncem a divy, které na jezeře dělá vítr. Náš milý včerejší srub už na nás čeká, cesta ke kadibudce je pěkně vyšlapaná, tak nám tu vlastně nic nechybí. Ztláskáme se před večeří, pak se bohatě navečeříme a jsme spokojení.

Příběh černé díry 1: Ráno se mi během okamžiku ztrácí ve srubu rukavice. Asi je sežrala černá díra. Nasazuji tedy náhradní a vyrážím na cestu. Ani večer ve stejném srubu se rukavice neobjeví. Asi jsou pořád v černé díře. A jsou tam i následující ráno.

Dnes se svižným tempem a známou cestou vracíme k autu a opouštíme jezero. Podmínky nám nepřejí a také zásoba náhradních lyží a sněžnic se rychle tenčí. Cestou se moc nezdržujeme, chceme se dostat k autu včas, vše naložit a stihnout otevřené infocentrum, což se nám nakonec stejně nepodaří. Následuje předlouhá debata, kde vlastně dneska přespíme. Nikomu se nechce spát ve stanu na parkovišti a po nějaké době to i víceméně všichni přiznají. Ženy chtějí do kempu se sprchou, ale nechtějí to přiznat. I Libor chce do kempu, protože ke třetí možnosti, srubu, by se ještě muselo ještě kus pochodovat a jeho puchýřům by se pravděpodobně tahle varianta moc nelíbila. Ale taky to nechce přiznat. Zbytek mužů chce do srubu, ale dožadují se vyjádření od ostatních členů výpravy. No, nakonec je z toho ten kemp, ale hned po příjezdu tohoto rozhodnutí trochu litujeme, protože na obloze se objeví polární záře. A co je to za romantiku, pozorovat polární záři z kempu, že jo. No ale sprcha byla a posezení s vínem a dalšími laskominami bylo taky fajn, tak je to něco za něco.

Příběh černé díry 2: Po noci v kempu v chatičce se všichni dušují, že prohledali svoje mrtvoly (rozuměj vaky na saních) a další zavazadla, ovšem moje rukavice jsou stále v černé díře.

Ráno se scházíme u auta, nakládáme a vyrážíme „do hor“ směr národní park Urho Kekkosena. Část dopoledne strávíme v hale hotelu. Průvodci v infocentru plánují další postup a zamlouvají ubytování a my ostatní postupně vypijeme několik kafí a horkých čokolád, sníme několik čokolád, nakoupíme mnoho pohledů a provedeme chirurgické zákroky nezbytné před další cestou. Ošetřené nohy jsou jako nové, svodů civilizace už máme dost a tak se vydáváme na další cestu, tentokrát do kopců. Původně jasná obloha se zatahuje, tak jsme celí nervózní, protože dneska má být tutově polární záře. V obědovém srubu přibíráme další členku výpravy – Maggie, německou studentku, která je na Erasmu v Helsinkách a chtěla zažít trochu dobrodružství. Tak vyrazila do Laponska, a když jsme ji vzali do party, asi se jí dost ulevilo. Přecházíme sedlo a začínáme klesat. Lyžaři konečně pilují ten správný styl alá ujeď svým saním. My se sněžnicemi volíme taktiku „drž své saně zkrátka“. Pod kopcem se ale opět rozjasňuje obloha, tak se celou cestu až do srubu kocháme podvečerní zimní pohádkou a těšíme se na tu polární záři. Před večeří se zase ztláskáme, čokoláda, opečená slanina, klasika. Po večeři jako zákusek pravá laponská zmrzlina. Nový strávník v podobě Maggie nás nemůže rozházet, na to, že je vegetariánka, tak jí u nás celkem chutná. Ladíme foťáky, diskutujeme taktiku focení polární záře, a co 5 minut vybíháme ven, jestli je to už tady. Polární záři nakonec vidí více méně jenom foťáky, a tak se pomalu ukládáme ke spánku.

Venku je – 20, nádherné počasí, a tak s chutí vyrážíme na další cestu. Dnes se celý den kocháme, slunce svítí, mráz nám nevadí a vzpomínáme, že takhle to kdysi vypadalo i na českých horách a teď musíme za zimní krajinou jezdit za polární kruh. Po akčním sjezdu jsme vděční za obědovou pauzu ve srubu. Odpočíváme a tláskáme. Během odpolední části cesty už se těšíme na dnešní večer, spíme totiž ve srubu se saunou. Navečer tedy muži roztápí saunu a ženy chystají další opulentní večeři v podobě kaše a asi 1 kg klobás s cibulí. Saunování je parádní a večer zakončujeme příjemnou a tichou hrou. Německá studentka při té příležitosti obohatí svůj slovník o důležité české výrazy.

Příběh černé díry 3: Černá díra v podobě Danyho batohu dnes ráno vydala moje rukavice. Dnes je poslední aktivní den výpravy. Průvodce Dany prý takhle někdy testuje limity účastníků.

Opouštíme luxusní saunovací místo a v o poznání méně přívětivém počasí vyrážíme na cestu zpět do předchozího srubu. Do oběda se nám šlape celkem pěkně. Po odpočinku ve srubu a obědě ale naše cesta už není vůbec vidět a správným směrem se pohybujeme jen díky GPS a schopnostem průvodců. Na mysli ale neklesáme, i když dnes přicházíme ke srubu až za tmy. Poslední večer mimo civilizaci ve srubu si náležitě užijeme. Samozřejmě se ztláskáme před večeří. Potom nás čeká luxusní večeře v podání Standovy rybí čočky. Teplota je trenková až podprsenková a aby nám nebylo za polárním kruhem smutno, dopřejeme si kulturní zážitek v podobě koncertu na termosky doprovázeném světelnými produkcemi čelovek. Myslím, že se nemusíme bát, že by se v naší části srubu chtěl ubytovat někdo další.

Čeká nás posledních 15 km do civilizace. Opět cesta ve znamení větru, sněžení a zafoukané cesty. Trochu se zdržíme, když hledáme, kde překonat zasněžený potok, potom výstup do sedla a po hrbolatém povrchu akční sjezd dolů do civilizace. Na parkovišti balíme auto a vyrážíme na první část dlouhé cesty na jih. Zastávka v supermarketu, ztláskáme se sladkým džusem, smaženými brambůrkami a čokoládou. Zastávka v Santově vesnici, znechuceně obhlížíme místní cirkus a fotíme se na polárním kruhu za teploty + 1 °C. Pokračuje dlouhá cesta na jih. Při hledání ubytování se chvíli zdá, že vjedeme autem do jezera, nakonec ale skončíme v luxusní chatě na břehu.

Ráno zjišťujeme, že zajet autem do jezera by nebyl až takový problém, Finové se tu autem v pohodě projíždí po tajícím ledu. Nespěcháme, čeká nás asi 5 hodin cesty do Helsinek. Večerní prohlídka Helsinek, zhlédneme dva místní kostely a už se naloďujeme na trajekt, který nás odveze do Tallinu. Už jsme dlouho nic netláskali, tak to napravíme mnoha lahvemi vína za 4 eura, kterými oslavíme konec finské prohibice a úspěch výpravy. Pokračování večírku v Tallinu, jedna láhev vína zmizí údajně za 7 minut během cesty z trajektu do hostelu. Pokračujeme do místního baru, v noci se ještě trochu ztláskáme, někteří kebabem, někteří zvolí filtr z cigarety. Ráno je krušné, nicméně musíme pokračovat v našem roadtripu. Cesta přes Pobaltí je dlouhá, zpříjemníme si ji výstupy na nejvyšší hory Estonska a Lotyšska a vypleněním několika benzínových pump. Dnes to dotáhneme až do Polska.

Ráno se ztláskáme hotelovou snídaní a už spěcháme na poslední část cesty domů. Pražská a plzeňská část výpravy je vysazena v Ostravě, aby domů pokračovala vlakem. Loučení je dojemné, domlouváme si sraz na konci března v Brně na Hmyzím večeru, to ještě netušíme, co přijde (sepsáno v koronavirové karanténě). Za mě skvělý zážitek, jedna z nejlepších dovolených, na kterých jsem byla. Skvělí průvodci, skvělí účastníci, dlouho jsem si nikde neužila tolik pohody a legrace. Do polárních končin se chci rozhodně znovu podívat, nejlépe s Expeditionem. (A jestli se vám zdá, že jsme za tím polárním kruhem pořád jenom jedli, tak se vám to nezdá.)

Děkujeme Barboře Koudelkové a Míša Šolcové za krásné fotky!