Už je to dlouho, co jsem se naposledy cítil tak šťastně utahaný, příjemně „vybátý“ a vnitřně srovnaný. Tenhle prima koktejl emocí míchá barman, který si nechá říkat Český pískovec. Kdo by si ho chtěl namíchat sám, věřte, že to není tak snadné. Rozhodně doporučuji jeden z barů, třeba v okolí Police nad Metují.
Místní barman je velkej sympaťák a rozhodně ví co dělá, na rozdíl od některých jeho zákazníků, kteří se do konzumace často pouští úplně bezhlavě. Zvlášť po období dlouhé zimní abstinence. Myslím, že drtivá většina z nich si na začátku neuvědomuje, jaký nakopávák to ve skutečnosti je a přeženou to (žádná ostuda, řadím se mezi ně taky). Po tom, co si objednají tenhle drink a na ex ho do sebe pošlou, pak sedí nahoře na věži v totálním deliriu s nekontrolovaným třesem celého těla a nepochopitelnou radostí z faktu, že jsou… Že pořád ještě jsou. Je to docela dobrá jízda, ale slyšel jsem, že barman umí být i drsnej, a když to někdo přežene, prostě ho vyhodí. Mě to naštěstí zatím nepotkalo. Snad uznal, že se v jeho podniku umím chovat a nechal mě spokojeně dopít a zaplatit.
Pokud se chystáš platit, a věř mi, že bez placení se odsud živej nedostaneš, připrav si tvrdou měnu. Ne, teď opravdu nemyslím eura, dolary ani libry, ty si klidně strč za klobouk, nebo do podprdy. Korunky už vůbec ne, těmi ho leda tak nasereš. V tomhle baru se platí jinak. Smiř se s tím, že přijdeš o trochu kůže z prstů, hřbetu rukou, kotníků a kolen. Ve velkém bere taky pot z dlaní (ne, fakt ho nezkoušej ojebat tím bílým práškem, to nesnáší ze všeho nejvíc) a obzvlášť ho potěšíš kapkou krve. To je vůbec nejcennější artikl.
Nevím přesně z čeho to míchá, tipl bych tak decku adrenalinu, velký panák endorfinů, malý šot kortizolu a místo citrónu plátek serotoninu navrch, ale ruku do ohně za to nedám. Tak jednoduchý to nebude, jinak by to míchal každý druhý Franta, co má šejkr. Má svoje know-how, a tak to má být.
Nástup pohodlným komínem. Co sakra všichni mají s tou zimní abstinencí, tohle se nezapomíná, vždyť to jde skvěle! Po pár metrech komínu opatrně nastoupat nohou do mělké dírky, vyklonit se a delikátně se natáhnout ke kruhu. Dobře tohle mi trochu zvedlo tepovku, ale zazvonění kruhu a cvaknutí karabiny ji zase hezky zklidnilo. Opatrný návrat do komínu, který se už úplně otevřel a nekompromisně mě vyhání z jeho bezpečí. Následuje širočina. Nástup do ní, jak jinak než převislý. Trik je v tom, nastoupat si opatrně ven, nefixovat se jen na samotnou spáru, ale pořádně prozkoumat okolí. Rozkročit se do koutu na tření, nahmátnout malou dírku na dva prsty, narvat do spáry loket, pak koleno, trochu ho vytočit a natáhnout se na malou polici. Tak tohle bylo vydatné! Znovu nastoupat na tření, přitáhnout se a blaženě přivítat milé překvapení - krásné pevné hodiny. Bohužel to poslední v téhle cestě. Zajistit, vydýchat a pokračovat pomalu se rozšiřující širočinou na předskalí.
S přibývající výškou přibývají taky pochybnosti a lehký třes. Že by to bylo přece jen bylo trochu silnější? Úplně jsem přece přes zimu neabstinoval. Mám na to? To se ví, že na to máš. Moc se nekoukej dolů a radši vymysli, jak se natáhneš do toho madla, ze kterého cvakneš druhý kruh. Rozkaz šéfe. Nátah do tutového madla, rajbasové nohy a expozice jak blázen. Je to vzdušnější, než se zdálo. Cvakám kruh, zdola to asi působí jistě, jenže v mé hlavě řve poplašňák. Ty vole tohle je síla, jestli to necvakneš tak letíš tak deset metrů a skončíš na maděru někde v tom komínu. Jenže to konejšivé zazvonění starého zrezlého železa o skálu a cvaknutí ho opět tiší. Bože to cvaknutí! Existuje vůbec hezčí zvuk? Následuje klíčové místo cesty. Zdvih na noze, nátah do madla nad břichem, nohy na oblou rajbasovou římsu, šmátrání rukama nad břichem, opatrný traverz doprava do další širočiny, pěkná oblá díra na ruku (mohla být i hezčí) a konečně loket do spáry. Ty vole jseš tady, jo! Co tě vlastně čeká dál? Zamýšlel ses nad tím vůbec? Nezamýšlel. Jinak bys tu asi nebyl. Následuje asi šestimetrový dolez něčím mezi širočinou a komínem, kde zakládám s šíleným výrazem v očích jeden uzlík a bez zbytečných úvah pádluju nahoru. Bože jo! Není to oblé, jsem živej! JSEM ŽIVEJ!!! Zní mi v hlavě oslavný pokřik, když nahmátnu relativně ostrou hranu při výlezu. Madlo lásky.
Byl to nejlepší pocit, jaký jsem za poslední měsíc zažil. Vzedmula se ve mě silná vlna vděčnosti a bůhví odkud pramenící radost. Čirá, nefalšovaná, ničím nezkažená, bez jakékoli hořkosti či pachuti. Madlo lásky má zkrátka mnoho podob. Může být hezky měkké, teplé a hebké, nebo tvrdé a studené s do krve drásajícími krystaly. Přesto by se dalo polemizovat o tom, které je příjemnější na omak. Rozhodují okolnosti.
Pískovcové lezení je disciplína sama pro sebe. I v lezeckém světě má své specifické místo. Pro mě výsostné. Stejně tak mají i vyznavači této disciplíny svá specifika a snad i poněkud jinak nastavený žebříček hodnot. Myslím, že každý pískař musí vnímat krásu místa, ve kterém se pohybuje. V nádherných kulisách lesa, do nějž opatrně pronikají sluneční paprsky, kde zem je vystlaná vrstvou starého tlejícího jehličí a doslova posetá semenáčky smrků. Uprostřed této nádhery, za příjemného cvrlikání pěvců, strojového ťukání datlů a občasného výkřiku dravce, prožívá lezec nejvypjatější momenty. Doslova bojuje, když ne o holý život, tak alespoň o integritu své tělesné schránky. Je v tom zvláštní, velice silný kontrast. Klid a mír tohoto místa, versus strach a boj o holý život v lezcově hlavě.
Moc se těším na dobu, až se zase budeme moct svobodně hemžit, alespoň v té naší české konzervě. Až opadne každodenní strach opustit své hnízdo a nad víkendovým výpadem do přírody nebudu muset přemýšlet, jako nad ilegální aktivitou a řešit, jestli se to smí. Byť vím, že nikoho nevystavím riziku a vydávám se do míst, kde se tváří v tvář setkám tak leda se svým parťákem na laně. Těším se, až opět začneme uvažovat nad některými nařízeními a získáme zpět vlastní úsudek, který je momentálně u spousty lidí dost utlumen.
A na závěr trochu reálií. Jeli jsme sami dva, vlastním autem, nikoli do turisticky frekventované lokality, které jsou zavřené, ale pěkně do jednoho koutku zapadlého v lese. Potkali jsme cestou asi 4 vyznavače stejné kratochvíle a měli jsme v pohotovostní poloze připraveny roušky. Prostě normální zdravotní procházka do přírody, pouze vertikálním směrem.
Žijte blaze.
