Jako první Evropanka v historii a teprve třetí žena na světě stanula 16. října 1978 na Mount Everestu, nejvyšší hoře planety. V roce 1992 však polská horolezkyně Wanda Rutkiewiczová zmizela pod vrcholem Kančendžengy a živou ani mrtvou už ji od té doby nikdo neviděl. Z jejího dramatického příběhu lemovaného sportovními úspěchy, tragédiemi i záhadným koncem, dodnes mrazí.
Pro mnohé mladé lidi bylo v poválečném období a během studené války horolezectví sportem, který představoval únik od běžných starostí a hlavně z poválečnými útrapami sužované země. Polští lezci byli navzdory nedostatečnému vybavení a minimu peněz schopni pořádat expedice, které dominovaly světovému horolezectví. Jednou z nich byla i Wanda Rutkiewiczová.
Narodila se jako druhé ze čtyř dětí do rozpolceného domova v rozvrácené zemi, do druhé světové války ve městě Plungiany v dnešní Litvě. Otec nebyl zrovna prakticky založený člověk a peněz měla rodina jen minimum. Nejdříve zažili útlak ze strany Německa, později od Sovětů. Když před koncem války padl jejich domov do sovětských rukou a zabavili jim i majetek, přestěhovala se její rodina do Polska.
Válkou rozvrácená země jim ale krom nového začátku nachystala i bolestnou zkušenost. Při hraní s nevybuchlým granátem přišel o život Wandin starší bratr, sama u této události nebyla jen shodou okolností.
Začátky ve skalách
V Polsku už v šestnácti nastoupila na Vratislavskou polytechniku, později začala pracovat v Institutu výpočetních strojů. Odmala byla nadanou sportovkyní, byla například kapitánkou volejbalového týmu.
K horolezectví, které se pro ni nakonec stalo celoživotní vášní, se ale dostala čirou náhodou díky kamarádovi. Od prvních vylezených stěn se během pouhých několika let propracovala až k horolezeckému kurzu v Tatrách a v roce 1964, ve svých 21 letech, se namísto promoce na univerzitě proháněla po Alpách.
Brzy mířila i do Pamíru na Pik Lenina (7134 metrů) nebo do afghánského Hindúkuše na sedmitisícový Nošak (7492 m). Úspěch výpravy však zkalila další tragická událost, když Rutkiewiczová přišla o otce, který byl zavražděn.I to přispělo k jejím paranoidním obavám z lidí a přimklo ji ještě těsněji do nebezpečného světa vysokohorského lezení.
Vyznávala filozofii "Nevychutnáte si život naplno, dokud neriskujete, že o něj můžete přijít" a veškeré finance a čas vkládala právě do lezení. I to přispělo ke konci jejího prvního manželství už tři roky po svatbě. Když se k osobnímu neúspěchu přidala i kritika a odmítnutí ze strany mužských lezeckých kolegů, kterým se příčil její dominantní, až "mužský" přístup, tak na nepálskou osmitisícovku Lhotse (8516 m) raději přibrali jinou lezkyni.
Rutkiewiczová proto vzala situaci do vlastních rukou. Rok 1975 byl Mezinárodním rokem žen a k té příležitosti zorganizovala čistě ženskou výpravu na pákistánský Gašerbrum III (7952 m). O tábory se tu měla dělit s mužskými kolegy, kteří lezli na sousedící Gašerbrum II (8035 m).
Právě spolupráce mezi týmy a nutnost vedení tak velké expedice ale Rutkiewiczové neseděla. Její nerozhodnost, měnící se priority a jistá míra bezohlednosti přispěla k tomu, že se většina horolezců brzy obrátila proti ní. Na Gašerbrum III sice vylezla, ovšem ne v čistě ženské dvojici, jak veřejně plánovala, ale ve čtveřici s další ženou a dvěma muži.
Druhá ženská dvojice, která měla na vrchol vystoupit den poté, i proto změnila plány a raději zamířily na vedlejší vrchol, a staly se tak prvními ženami na Gašerbrumu II. A zmíněná změna plánů a nepřiznaná spolupráce s muži se staly hlavními body výsměchu vůči polské lezkyni.
Ač pro svou tvrdohlavost a svérázný přístup mezi lezeckou komunitou příliš přátel neměla, lezecké kvality se jí nedaly upřít, a tak se Rutkiewiczové dostalo pozvání na nakonec neúspěšnou výpravu na Nanga Parbat (8126 m). Když později vylezla v zimě severní stěnu alpského Matterhornu (4478 m), což byl poměrně úctyhodný výkon, nabídky na další výpravy se jí navzdory její povaze jen hrnuly.
Pořád chtěla světu ukázat, že vysokohorské lezení je sportem pro obě pohlaví a že ženy jsou schopné dosáhnout s muži rovnocenných výsledků. Ale když jí v roce 1978 přišla pozvánka na Everest, nemohla odmítnout, navzdory tomu, že šlo o převážně mužskou expedici.
I tady se projevila její povaha, když ve vrcholovém týmu odmítla pomoci své kolegyni sestoupit do základního tábora a místo toho pokračovala na vrchol hory. Rozepře měla i s mužskými parťáky ohledně neseného vybavení.
Sport pro obě pohlaví
Na vrchol nakonec došla o patnáct minut později než její mužští kolegové. Bylo to přesně před 45 lety, 16. října 1978. Stala se celkově třetí ženou, vůbec první Evropankou a prvním Polákem, který na nejvyšší hoře světa kdy stál. Úspěch trochu kalil fakt, že jí šerpa musel pomoci nést kyslíkovou lahev, ve výškovém táboře jí horolezci museli půjčit spacák.
Muži byli i proto přesvědčeni, že ženy jsou pro Everest příliš slabé, Rutkiewiczová zase výpravu po výstupu co nejrychleji opustila a utvrdila se ve svém odhodlání pořádat čistě ženské expedice.
Shodou okolností vyšel její vrcholový výstup na den, kdy byl Polák Karol Wojtyla zvolen papežem. Když se s ním později setkala a darovala mu kamínek z vrcholu Everestu, odpověděl: "Musí to být vůle Boží, že jsme byli oba povzneseni tak vysoko v tentýž den."
Navzdory úspěchu, který se zdál být logickým vrcholem lezecké kariéry, Rutkiewiczová nějaký čas žila s minimem peněz, stěhovala se z bytu do bytu, její osobní život byl v troskách a ostatní špičky polského horolezectví ji příliš nemusely.
Snažila se najít ve svém životě jinou náplň, kterou se na krátkou dobu staly automobilové závody. Netrvalo ovšem dlouho a vrátila se k lezení. Nejprve do Tater, už v roce 1981 se ale chystala na ženskou expedici na nejnebezpečnější horu planety, pákistánskou K2 (8611 m).
Během přípravy na kavkazském Elbrusu se jí přihodila nemilá věc, spadl na ni spolulezec a Rutkiewiczová si při nehodě roztříštila stehenní kost. Navzdory opakovaným operacím a dlouhé rekonvalescenci, typicky pro svou buldočí povahu, stála v létě 1982 pod K2 s berlemi a úkolem velet útočnému lezeckému týmu ze základního tábora. Těm se ovšem nevedlo dobře, ve druhém táboře jedna z lezkyň zemřela na selhání srdce. Po 69 dnech ženský tým své úsilí vzdal.
Život pro hory
Během operací a rekonvalescence se seznámila se svým dalším manželem, který jí pomáhal dát zraněnou nohu opět dohromady. Po třech letech manželství bylo ale znovu jasné, že Rutkiewiczová žije pro hory, a ne pro rodinu.
Její manžel Helmut se i nechal slyšet, že "život s někým jako Wanda nebyl možný ani při tom největším množství tolerance. Ona byla egoistka, vůbec se neohlížela na ostatní a chtěla kolem sebe mít jen obdivovatele, kteří by ji bezvýhradně podporovali a za její zájmy položili život", uvedla v knize Lezci Svobody Bernardette McDonaldová.
Už v roce 1985 tak Rutkiewiczová opět stála v Pákistánu pod himálajským obrem Nanga Parbat. Ženský tým, který společně lezl už na K2, se na vrchol dostal, ovšem i tady panovaly neshody. Rutkiewiczová měla pocit, že ji lezecké kolegyně využily a že měla na bedrech příliš velkou odpovědnost za organizaci, kolegyně nesouhlasily a odporovaly, že její únava pramenila ze zranění, věku, špatného tréninku a mizerného osobního života.
Zhrzená Rutkiewiczová si obratem zaplatila místo ve francouzské výpravě na K2. Tato doba později začala být přezdívána jako "černé léto". 23. června 1986 v maličkém čtyřčlenném týmu vystoupila na vrchol snad nejnebezpečnější hory světa, K2. Na horu, kterou před ní dosud žádná žena ještě nezdolala. Cestu jim ztěžovalo několik neplánovaných bivaků ve velké výšce i minimum vybavení. Její dva společníci, francouzští manželé Barrardovi, sestup z K2 nepřežili. To léto si hora vzala celkem 13 životů. Do té doby zemřelo na jejích svazích celkem 12 horolezců. Za jedinou sezonu se číslo zdvojnásobilo.
Navzdory tragédii, únavě a omrzlinám se v základním táboře Rutkiewiczová prakticky obratem sbalila k sólo výstupu alpským stylem na vedlejší Broad Peak (8051 m). Nedošla ani do prvního tábora.
I tak jen o pár měsíců později vyrazila do Nepálu za pokusem o Makalu (8485 m). Vysokých hor pro ni nikdy nebylo dost, a i když se jí vrchol unikl, dostala se pouze do 8000 metrů, v hlavě jí uzrál ambiciózní plán získat Korunu Himálaje - vylézt na všech čtrnáct osmitisícovek.
Prakticky obratem se spolu s několika dalšími horolezeckými hvězdami, jako byl Jerzy Kukuczka a Artur Hajzer, vydala na Annapurnu (8091 m) - špatně aklimatizovaná a nemocná na výstup reálnou šanci neměla. Ani tady se jí nevyhnuly neshody s lezeckými parťáky a pro expedici se spíše než přínosem stala zdrojem financí.
Tragédii navzdory
Kukuczka, kterému se podařilo Korunu Himálaje získat o pár měsíců později, Rutkiewiczovou přizval k expedici na Šiša Pangmu (8027m), sám brzy poté zahynul při výstupu na Lhoce. Na úspěšně zdolanou Šiša Pangmu chtěla Rutkiewiczová navázat Gašerbrumem I (8080 m), parťáka jí tentokrát dělal Němec Kurt Lyncke, do kterého se zamilovala.
Po vylezeném Gašerbrumu chtěl pár využít aklimatizace a vyběhnout ještě na vedlejší Broad Peak, Lyncke ale už první den výstupu uklouzl a zemřel jí před očima. Byl dalším na seznamu všech jejích známých, kteří se z vysokých hor nevrátili. Když přišla o další milovanou osobu, přestala se Rutkiewiczová se svým plánem tajit a veřejně vyhlásila zájem o Korunu Himálaje. Téměř se jí podařila Kančendženga (8586 m), poměrně rychle zvládla i Čo Oju (8188 m).
Zbývalo jí sedm hor, další byla na řadě Annapurna. Rutkiewiczová se vrhla do sólo výstupu jižní stěnou. Z hory donesla tmavou, zamlženou fotografii dokazující, že vystoupila na vrchol. I když komise Polské alpinistické asociace potvrdila, že Rutkiewiczová výstup zvládla, část horolezců nesouhlasila. Někteří její postup sledovali dalekohledem, jiní vrchol sami znali - podle nich se horolezkyně otočila těsně pod vrcholem hory.
V téměř padesáti letech se hodlala potřetí pokusit o Kančendžengu, třetí nejvyšší horu světa, její devátou osmitisícovku. Pokud by se jí výstup podařil, byla by první ženou, která vylezla tři nejvyšší hory světa. Zdravotně na tom nebyla nejlépe, zánět na plicích a bolavá noha si vybíraly daň. Výstup byl obtížný a z několika členů výpravy nakonec zbyla jen Rutkiewiczová a její lezecký partner, Mexičan Carlos Carsolio.
Vrcholový útok zahájili 7. května, o pět dní později zamířili k vrcholu na poslední etapu. O dvacet let mladší Carsolio šel napřed a prorážel cestu hlubokým sněhem. V pět hodin odpoledne došel na vrchol. Rutkiewiczovou potkal už za tmy v záhrabu v 8300 metrech, kde mu sdělila, že si odpočine a vyleze nahoru.
Carsolio ji sice prosil, aby s ním sestoupila, ona ale trvala na výstupu. Popsal jí tedy cestu, jak ho požádala, ještě jednou ji zkusil přesvědčit k sestupu a pak sám sestoupil. Byl poslední, kdo Rutkiewiczovou kdy viděl.
Ve výškovém táboře na ni čekal tři dny. Když nepřicházela, nechal jí tam plně vybavený stan a sestoupil do základního tábora. Na celé hoře nebyl jediný horolezec, který by jí mohl pomoci. Matka Rutkiewiczové zprávě o její smrti odmítala věřit, v Polsku se tak objevila jen drobná informace o jejím zmizení.
Rodina se sice pokusila o sestavení expedice, která by našla její tělo, leč výprava ani neodjela kvůli problémům s pojistkou. Na chvíli svitla naděje, když o tři roky později italští lezci našli na hoře ženské tělo, později se ovšem ukázalo, že patřilo bulharské lezkyni. Zdali před svou smrtí vystoupila Rutkiewiczová na vrchol Kančendžengy, zůstává rovněž nezodpovězenou otázkou.
Tělo Rutkiewiczové se doposud nenašlo. Datum úmrtí bylo stanoveno na 13. května 1992.
